Proč má prezident v Ústavě tak malé pravomoci?

Jednoduchá otázka vyžaduje jednochou odpověď: přál si to její zadavatel, jímž nebyl nikdo jiný, než tehdejší předseda České vlády, který nechtěl, aby mu prezident mohl "mluvit" do vládnutí.

Příčina, proč má prezident v Ústavě tak malé pravomoci pramení z frustrace dvou mužů: jejího zadavatele na straně jedné a koordinátora týmu pověřeného tvorbou nové Ústavy, na straně druhé. Zadavatelem Ústavy nebyl samozřejmě český lid, na nějž se Ústava tak vehementně odvolává, ale Václav Klaus, tehdejší předseda vlády.  Není žádným tajemstvím, že byl s prezidentem Václavem Havlem na kordy a ve srovnání s ním se dodnes cítí nedoceněný. Zadání ze strany Václava Klause, potažmo Jana Kalvody tehdy znělo: poskytnout v Ústavě mnohem více pravomocí premiérovi, než prezidentovi, nebo jinak, z prezidenta udělat poslušnou loutku premiéra. Stalo se a díky tomu dnes u nás máme určitou obdobu německého kancléřského systému. Negativní důsledky tohoto ne příliš šťastného zadání cítíme dodnes.

Laskavého čtenáře teď poprosím o pochopení v podobě vsuvky týkající se právě skončené „ústavní“ / „vládní“ krize. O žádnou „krizi“ pochopitelně nešlo - jen o boj dvou vůdců smeček o kořist jménem Česká republika. Na tomto místě je nutné zdůraznit a podtrhnout, že skutečná ústavní krize by nastala teprve tehdy, vznikla-li by situace, s níž Ústava nepočítá a s níž si neví rady. A k tomu skutečně nedošlo, takže chceme-li už o nějaké krizi nutně hovořit, pak zcela jistě o krizi politiky či politické kultury, jejíž korunou byly „uniklé odposlechy“, což byla opravdu síla. Politici zas jednou ukázali, oč jim ve skutečnosti jde – pouze o co největší díl kořisti. Takže na podzim: „zvesela k novým volbám“!

A teď zpět k tématu: frustrovaný a nedoceněný prezident hledal stejně nedoceněného právníka, který by novou Ústavu podle jeho pokynů vytvořil a nabídl mu za odměnu Jidášových 30 stříbrných – vysoký post v Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že se dotyčný právník už se na nás dívá z obláčku a nemůže se bránit, nebudu jej jmenovat. Vzal si za manželku dceru jednoho z našich světově uznávaných umělců. Ten se samozřejmě setkával s dalšími špičkovými umělci, jako byl například Jan Werich, Zdeněk Štěpánek a další, kteří mladého asistenta na Právnické fakultě vůbec nebrali na vědomí. Osobně jsem jeho zneuznání a frustraci z toho jak vás lidi, jichž si vážíte „přehlížejí jak krajinu“, chápal. Studoval jsem na gymnáziu na Malé straně, takže jsem tyto velikány prostřednictvím svých spolužáků měl tu čest osobně poznat. Na vlastní kůži jsem zažil co je to být s nimi v jedné místnosti. Usoudil-li mistr Zdeněk Štěpánek, že se jako pubescenti chováte nepatřičně, stačilo, aby po vás šlehl pohledem a hned vám vstali vlasy hrůzou na hlavě. No a mistr Jan Werich, pokud mu bylo dobře, byl neuvěřitelný vodopád veselí, pohody a studnicí znalostí. Chci tím jen dokumentovat, že pocit „přehlíženého“ asistenta na Právnické fakultě, jsem plně chápal. A co říci dodat? Snad jen to, že je smutné, když o znění Ústavy rozhodují vzájemné animozity či 30 stříbrných.

A co říci na závěr? Necháte-li na českých poslancích, aby odhlasovali Ústavu, je nasnadě, že odsouhlasí takovou, která zajišťuje jejich výsadní, privilegované postavení ve společnosti. Jistě při jejím schvalování kvitovali s povděkem svoji neodvolatelnost během celého mandátního období, širokou imunitu (hraničící až s beztrestností) a možnost rozhodovat veřejné záležitosti v souladu se svými soukromými či stranickými zájmy, přičemž občané  nedostali žádnou možnost jejich rozhodnutí nějak zvrátit, pokud s nimi nesouhlasí. Připočteme-li k tomu k tomu právo sám si stanovit plat, pak mlčící většina poslanců ráda a ochotně přehlédne takovou drobnost, jakou je nepoměr mezi pravomocemi premiéra a prezidenta.